Entertainment

Pražský hrad – pověst o Bíé paní: Kvůli milenci nechala zabít manžela

Nejspíše se nikdy nedopátráme toho, kdo jako první nazval Prahu „stověžatou“. Údajně to v 19 století měl být spisovatel Josef Hormayer, ale kdo ví? Zrovna tak není zřejmé, zda věží je skutečně kolem stovky, nebo zda jich není ještě několikrát tolik.

Jisto však je, že každá z nich měla nějakého svého obyvatele. V Daliborce, která na Hradě sloužila jako vězení, byl vězněn třeba mecenáš František Antonín Špork, v Mihulce bydlel známý zbrojař a kovotepec Tomáš Jaroš, ve zvonici chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně zase do 19. století žil poslední pražský hlásný. „Slavného“ obyvatele měla rovněž i Bílá věž na Pražském Hradě.

Hladomorna a mučírna

Jde o jednu z „novějších“ věží, jejíž vznik je kladen do 15. století, kdy v Čechách vládli Jagellonci. Na starost ji měl tehdejší dvorní architekt, který se výraznou měrou podepsal na podobě Pražského hradu – Benedikt Ried. Ten, krom stavby severního i jižního křídla Starého paláce či Vladislavského sálu „vybudoval tři nové dělové věže – Daliborku, Bílou věž a Mihulku,“ uvádí historik Josef Janáček v knize Malé dějiny Prahy.

Bílou věž bychom hledali na severní straně Pražského hradu – klene se nad Jelením příkopem zhruba do výše 28 metrů. Ačkoliv věž vznikala původně pro obranné účely Hradu, vbrzku se její význam změnil. Stala se vězením s přísnějším režimem – nacházela se zde hladomorna i mučírna, přičemž zde v roce 1621 byli vězněni před popravou mnozí čeští šlechtici a pražští měšťané.

Nešťastná láska Bílé paní

Mezi uvězněnými tu ale skončila i žena, která nechala zavraždit vlastního muže. „Byl to prý velice popudlivý stařec, který svou krásnou a mladou ženu týral,“ uvádí Magdalena Wagnerová v knize Praha město žen. „Pronásledoval ji na každém kroku a chorobně žárlil na všechny, kdo se objevili v její blízkosti.“

Jelikož její manželství bylo krajně neveselé, o nápadníky neměla žena nouzi. Dlouho jim odolávala, až „časem si našla mladšího milence, se kterým začala plánovat společnou budoucnost,“ pokračuje Wagnerová. V té jí bránil dosavadní manžel. Ale ten „ne a ne skonat. S přibývajícími roky rostlo nejen jeho bohatství, ale i krutost a zášť. To zoufalou ženu dohnalo až ke zločinu.“

Jedné noci ji manžel „bez zjevné příčiny“ surově zbil. Žena už nehodlala dále snášet muka z odloučení od jejího milého, nechtěla snášet další bolest a zlost svého chotě. Najala proto vraha, který vykonal své. „Pravda však vyšla najevo. Milenec se nešťastné ženy zřekl, aby si zachránil život, a mladou vražednici uvrhli do Bílé věže.“

Bílá paní z Pražského hrad: Zabíjela kvůli nešťastné lásce, skončila na popravišti. Přesto její přízrak čekal na svého milého i poté, co se jí zřekl.

Autor: Kateřina Naseová

Srdce milého z vlastní krve

Vše, nač myslela, vše, v co doufala, bylo rázem pryč. Ve vězení dívka pochopila, že ji nejen, že nečeká život po boku svého milovaného, ale že jí nečeká už žádný život. „Pověst o této nešťastné mladé ženě, uvržené do Bílé věže, vypráví, že prožívala v žaláři těžké dny plné úzkosti a zoufalství.“

Aby našla alespoň nějakou útěchu v naději, jež se jí nedostávala, namalovala na zeď kobky, kam dosáhly jen ty nejsnaživější z paprsků slunce, podobiznu svého milého, jenž se jí zřekl. Posloužil ji k tomu ohořelý dřevěný pahýl, kterým se v kobce svítilo. „Jeho srdce zpodobnila vlastní krví, a pak s ním dlouhé hodiny rozprávěla, jako kdyby seděl živý vedle ní, až přišla o rozum,“ pokračuje Wagnerová.

Čekání až za práh nesmrtelnosti

Za naplánovanou vraždu svého manžela nemohlo ženu nic uchránit před ortelem, jejž posvětila tehdejší královna a císařovna Marie Terezie. „V určený den kat uťal nebohé ženě hlavu. Říká se, že od té doby se čas od času v kobce Bílé věže objevovalo zjevení popravené ženy v bílém hávu. Usedalo ke zdi, na které byl zobrazen milovaný muž, a bdělo tady až do svítání,“ uzavírá spisovatelka.




Source link

Leave a Reply

Your email address will not be published.